Eva Horlick – posel koňských zpráv

Lásku ke koním měla odmalička v genech. Narodila se, aby lidi učila, jak porozumět svým kopytnatým miláčkům a kterak se dá i s malým koněm vyhrát velký závod. Vyzpovídali jsme Jezditelku, trenérku, youtuberku a především obrovskou milovnici koní Evu Horlick, jak trnitá cesta k této práci vedla a v čem tkví její know how. Život s koňmi totiž není zdaleka jen o koních, ale především o lidech samotných.



Jak jste se ke koním dostala a kde to všechno vlastně začalo?

Ke koním jsem se dostala díky mamce, která koně milovala od malička. Když mi bylo asi 6 let, tak jsme začali jezdit na dovolenou ke koním. Později, asi v 9 letech, jsem pak jela na koňský tábor, a pak jsme společně s tetou navštívily stáj, která se nacházela kousek od naší chaty v Jizerských horách. Tam jsem začala s mou sestřenicí o víkendech a prázdninách docházet pravidelně, vypomáhat a jezdit. A už to jelo.

 

Jak těžké bylo vypracovat se až tam, kde jste teď? Byla to trnitá cesta?

Byla to jedna velká cesta do neznáma. Začala jsem jako dítě, které si užívalo chvíle s koňmi, ale pak mě má rodina přihlásila na kurz k licenci a po licenci se můj koňský svět naprosto změnil, jelikož přišla určitá ambice ze strany rodiny. Má první seriózní trenérka se kterou jsem dělala licenci zůstala mou trenérkou i posléze, protože jsme nikoho jiného neznali. Náš první kůň byl z turistické jízdárny, ale parkur ani drezura ho nebavila. Zajela jsem na něm pár drezurních úloh, ale tam má kariéra skončila. Pak mamka objevila zahraničního trenéra v ČR, který ji přesvědčil, že tento kůň není do vrcholového sportu. I když jsem dělala vše pro to, aby ho neprodali, nakonec se mi to nepovedlo.

Eva Horlick | Evadrozenova

Najít toho pravého koně očividně vůbec není snadné. Nejeden jezdec by to možná vzdal...

No, nebylo to jednoduché období. Pak přišly útrapy s nákupem jiných koní a byl to jeden velký koloběh, kdy jsem získávala těžko jezditelné koně z překupních stájí, kteří stáli velké peníze, protože jsme se stali součástí jednoho velkého obchodu. Hodně mě ti koně naučili. Ale nehodili se na mistrovství, což bylo hlavní přání rodiny. I když to bylo velmi psychicky náročné, brala jsem to takové, jaké to bylo.

Myslím si, že všechno v životě má nějaký důvod a všechny lekce mě někam dovedly, ať už se jednalo o nákup koní nebo závodění.

A to mě posunulo tam, kde jsem teď. Přivedlo mě to k závěru, že pokud nejste úplný začátečník je lepší začít od hříběte, a vrátila jsem se hodně k přírodě a kráse bytí. Protože příroda je mnohem lepší učitelka než lidé, kteří jsou ovlivněni zisky. Jak já říkám: "Kůň se nenarodil s udidlem v hubě a jezdcem na zádech."

 

Jak tedy v současnosti vypadá váš běžný den?

Moje dny jsou různé. Buďto trénuji nebo se věnuji vlastním koním a tvorbě. Když mám den se svými koňmi, tak ráno vstanu a jedu k nim a užívám si chvíle s nimi, ať už pozorováním, bytím nebo nějakou tou "prací". Mým cílem je, aby si obě strany vzájemnou spolupráci užily a nebylo to jenom o mně. Chodím ke koním bez očekávání a těším se na to, co mi daný den přinese, neboť pak nemusím být naštvaná, když se něco nepodaří. Když dopracuji s koňmi, tak jedu domů a věnuji se tvorbě videí, čtení nebo jsem s rodinou. Pracovní dny jsou různé. Záleží na lidech, protože je potřeba sjednotit životy dvou stran. Když koně jezdím pouze já, tak jezdím vždy ráno, protože je má mysl svěží a kreativní. 

 

Kolik teď máte koní a závodíte s nimi?

Mám v současnosti 3 vlastní koně. Marionette (19), která pochází z překupních stájí a cesta s ní nebyla vůbec jednoduchá, ale dotáhly jsme to spolu až do Grand Prix drezur, i když to stálo mnoho slz a odříkání. Jsem na ni hrdá. Nyní si užívá přátel a důchodu. Selection (12) je jeden z mých nejvíc inspirativních koní, protože mě naučil, že koně s úžasně drezurním původem se nemají zneužívat k vlastnímu prospěchu, takže za to mu děkuji. Díky němu jsem se naučila vnímat svět z jiné dimenze a zjistila jsem, že závody nejsou všechno, ale že i duše koně se počítá. A pak je tu můj třetí kůň Quartz (6), kterého jsme si pořídili jako hříbátko, protože už jsem měla za život dost opravování koní, potom co se na nich lidé vyřádili a přála jsem si zažít jaké je to psát na nepopsaný list. S Quartzem jezdím odmalička pouze na provazové ohlávce a musím říct, že díky němu jsem se zase byla schopna podívat hlouběji.

 

Který kůň pro vás v životě znamenal nejvíc?

Před rokem mě opustil můj nejlepší kamarád Limerik ve věku 28 let. Stál při mně v těch nejhorších dnech mé puberty, když jsem ještě netušila kudy se vydám a v hloubi duše mu děkuji za všechnu trpělivost a za to, co si se mnou musel vytrpět, když jsem ještě byla "slepá". Každý kůň je pro mě inspirací pro to, abych byla lepším člověkem, protože oni si tento život nevybrali. Přála bych si, aby měli život co nejpřirozenější, protože to je maximum, co může koně učinit koněm.

 

Kde se vidíte například za 5 let? Jaké jsou vaše vize a plány do budoucna?

Za 5 let ... To je ještě hodně dlouhá doba! :) Já moc v budoucnosti nežiju. Koně mě naučili žít v přítomnosti, protože kolikrát se soustředíme tak moc na budoucnost, až nám mezi prsty utíká to, co je právě teď. Když jsem závodila, tak jsem se furt viděla na Olympiádě, ale dneska už se vidím úplně jinde. Snažím se být tou nejlepší verzí sebe sama proto, aby i ostatní okolo mě mohli být šťastní. Třeba za 5 let uvidím věci, co ještě dneska nevidím, a to mě na životě baví nejvíc.

 

S jakými zlozvyky lidí nebo koní se nejčastěji setkáváte?

V práci se setkávám s tím, že lidé by chtěli všechno strašně rychle a neuvědomují si, že všechno má svůj čas na uzrání. Samozřejmě nemůžete čekat, že to za vás udělá někdo jiný, ale musíte jít hezky krůček po krůčku a vážit si maličkostí. Ale na druhou stranu chtít neustále víc a víc, chtít se vzdělávat. Problémem je, že si myslíme, že trenér za nás všechno vyřeší, ale jak jsem zjistila, tak trenér nás může pouze inspirovat, navést nás a říct nám věci, které nevidíme, ale zbytek je jen a jen na nás. Koně jsou čisté duše, které jsou odrazy svých jezdců či majitelů, a proto si myslím, že jediný tvor, který s tím může něco udělat, jsme my sami! Proto je tak důležité na sobě neustále pracovat, protože některé věci si za peníze prostě nekoupíte. "Koně nebyli stvořeni pro drezuru, ale drezura pro ně."

 

Je něco, co byste chtěla čtenářům vzkázat?

 

Chtěla bych vzkázat, aby se lehce nevzdávali, neboť k tomu, aby člověk nahlédl hlouběji do koňské duše, musí nejdřív otevřít tu svou. V dnešní době se lehce obklopujeme věcmi, které musí být libé našemu oku, ale u koní se některé věci prostě vidět nedají a člověk se je musí naučit cítit. A proto bych chtěla říct, aby našli hlas svého já, který je dovede mnohem dál, než hlas kohokoliv jiného. Pokud chceme s koňmi "uspět" musíme se naučit vidět svět, jejich očima, a to nám občas uniká mezi prsty, protože každá maličkost, která nás může posunout vpřed není každému lehce viditelná, ale v koňském světě už se považuje za důležitou. V tu chvíli, kdy začnete vidět věci, které jste doposud neviděli, tak se ocitnete na správné cestě, ale nejdřív musíte najít cestu k sobě, až pak se vám otevře cesta k druhým. 

Přestaňte na chvíli pospíchat a uvidíte krásy, které jste doposud neviděli. Všem přeji hodně štěstí na jejich cestě ke štěstí!

_______________________________

- Nezapomeňte se také podívat na Evina videa 

- Prohlédněte si také MERCH Evy Horlick od Horselover.cz